Toulky českou minulostí 1, Od nejstarší doby kamenné po práh vrcholného středověku

Doba o níž vyprávějí pověsti, náleží z největší části do tzv. doby hradištní (před r. 800). Za Kroka, za Libuše a Přemysla – kdybychom ovšem mohli připustit jejich historickou existenci – nestál ještě ani Vyšehrad, ani Pražský hrad. Pražská kotlina ovšem osídlena byla. Obklopeni palisádovými hradištními valy, žili Slované, mj. v Šárce, Hostivaři, Bohnicích aj.

Vlasta, věrná a oddaná Libušina družka, se po smrti kněžny mávnutím proutku proměnila ve vládychtivou, krutou mužatku. Nejprve shromáždila dívky na hoře Vidovli. Poté poslala k Přemyslovi a jeho pravé ruce Hynchvojovi dívčí posly s ultimátem: Já, Vlasta, a má pravá ruka Stratka, se míníme vdát. A to hned, za vás, nebo… Přemysl s Hynchvojem nebyli s to dát okamžitou odpověď. Vlastu váhavost Oráčova rozzuřila, a záminka k boji, beztak neodvratnému, byla k dispozici: „Bijte, bijte je, zabíjejte, nešetřte žádného!“ Tak Vlasta rozkázala, a myslela nikoli Přemysla s Hynchvojem, ale všechny chlapy v pražské kotlině a okolí… Dívky nejprve přepadly, vyloupily, vyvraždily a okupovaly dvorec jakéhosi Motola v dnešním Motole. Teprve později si na levém břehu Vltavy, zřejmě na Zlíchově, zbudovaly české amazonky Děvín s nějakým vojenským cvičištěm před hradbami. Odtud pak podnikaly nemilosrdné výpravy proti mužům, sem přicházely ženy pro nic za nic vraždící své manžely, a dlouho nebylo nikoho, „kdo by ty kobyly mohl přemoci“. Nejvíc prý Vlasta nenáviděla Přemyslova přítele Ctirada z Kopanin. Kdesi v Šárce mu nastražila lest – krásnou Šárku. Dívky spanilou družku svázaly, zavěsily jí na krk lovecký roh, položily jí k nohám džbán s medovinou a ukryly se v lese. Vzápětí jel kolem Ctirad s dvaceti ozbrojenci. Zaslechl nářek a pláč, slitoval se nad zmučenou vílou, uvěřil báchorce o tom, že Šárku z nenávisti přepadly a spoutanou pohodily Vlastiny spolubojovnice. Šlechetný mladík (ve Fibichově opeře i v jiných podáních mu byl dopřán i čas k tomu, aby se zamiloval) dívku vysvobodil z pout, slíbil jí doprovod až k bráně otcova dvora na Okoříně, popil medoviny, ba na Šárčinu radu vyzkoušel i kouzelný zvuk loveckého rohu. Sám tak nad sebou vyřkl ortel smrti. Neboť zatroubení bylo domluveným signálem. Skryté bojovnice se vyřítily z šáreckého lesa, pobily Ctiradovy ozbrojence a Ctirada odvlekly, aby mu pak na vltavském břehu zpřerážely údy a mrtvého vpletly do kola. Všem těmto krutostem učinil prý konec po sedmi letech (teprve!) Přemysl. Po několika prohraných bitvách tu poslední díky klamnému manévru, při kterém malá bojůvka vylákala Vlastinu armádu do pasti, slavně vyhrál. Padla Vlasta, všechny její spolubojovnice, shořel Děvín. A nenávist vůčiženám byla taková, že padlé dívky nikdo ani nepohřbil.

Dlouho před založením pražského hradu stálo na území dnešního hlavního města několik staroslovanských hradišť, nejstarší ve středních Čechách (zhruba v letech 600-850). Existence čtyř je nepochybná. Největší vzniklo v Šárce a bylo možná i předhistorickým obchodním centrem v pražské kotlině. Jiná opevněná sídliště vyrostla v Hostivaři, u Bohnic a v Butovicích. Kromě těchto osad, v nichž shluky srubů nalezly ochranu za palisádovými, později kamennými hradbami, bylo území Prahy poseto množstvím malých vesniček a samot. Záhy, jistě již před r. 700, se slovanské osídlení Prahy soustřeďovalo i do míst kolem dnešního Malostranského náměstí, tedy pod hradčanský ostroh. A nahoře na kopci, na dnešním Loretánském náměstí, býval rozlehlý pohanský hřbitov. Archeologové tam objevili přes tisíc koster, spoustu různých posmrtných darů i jakési ohňové obětiště s mocnou vrstvou popela.

zdroj:
Toulky českou minulostí 1, Od nejstarší doby kamenné po práh vrcholného středověku
Petr Hora / 1985
 

Comments are closed