1111 památek a zajímavostí Prahy

Praha je hlavním městem České republiky a přirozeným centrem Čech. Tím byla – jako sídlo českých knížat a králů – prakticky od samého počátku své existence, nikdy v minulosti se (na rozdíl od jiných států) o žádné jiné metropoli vůbec neuvažovalo. Poloha Prahy v samém srdci Evropy jí dává významné místo v evropském cestovním ruchu. Ale ani před založením Prahy tu nebylo liduprázdno. Již dávno před tím se tu vynořovali, usídlovali, žili a umírali a zase mizeli lidé nejrůznějších kmenů a kultur, o jejich skutečném jménu, původu a úrovni se můžeme jen dohadovat. Historie osídlení zdejších končin začíná již ve starší době kamenné (paleolitu), odkud pocházejí nálezy z okolí Dolních Chaber, Suchdola, Kozích hřbetů, Lhotky, Sedlce, Proseku, Slivence, Jenerálky aj. V mladší době kamenné (neolitu), někdy kolem r. 5000 př. n. l., se tu začínají usazovat první zemědělci, tedy první lidé, kteří začínají potravu sami produkovat a staví si i první stálé vesnice s dřevěnými chalupami. Patřili k lidu, jehož hmotné projevy charakterizovala pásková keramika, ať již volutová nebo později vypíchaná. V této době vzniklo na území Prahy několik osad a to jak na levém, tak i pravém břehu, osazována a primitivně opevňována byla i některá návrší, jako Vyšehrad či Šárka. Zajímavý byl pohřební rituál těchto osadníků – kromě kostrových pohřbů ve skrčené poloze se tu poprvé na našem území objevuje i spalování mrtvol. Pozdní doba kamenná (eneolit) je charakteristická prvním zpracováním kovu, zprvu mědi, stříbra a zlata, později bronzu. V době od poloviny 4. tisíciletí do počátku 2. tisíciletí př. n. l. se tu vystřídala řada kultur, z nichž nejvýrazněji zastoupena byla kultura řivnáčská. Osídlení se tehdy soustřeďovalo do povodí toků, zejména Šáreckého, Botiče, Rokytky a Dalejského, ale především do vyvýšených ploch, jako byly například Zlíchov, Butovice, Šárka a zejména Baba.

V době stěhování národů, kdy se jednotlivé kmeny přesouvají po evropském území a slabší ustupují silnějším, přicházejí v 5. stol. do pražské kotliny první Slované. Jejich přítomnost dokládají nálezy keramiky tzv. pražského typu. Slované osídlili starší osady, vybudované jejich předchůdci, např. v Bubenči, Veleslavíně, na Hradčanech, v Libni aj. Zpočátku tu žili společně s částí původních obyvatel, představovaných smíšením starších etnik, která se Slovany postupně splynula. V 7. a 8. století, v tzv. době starohradištní, vznikla na pražském území velká, mohutně opevněná hradiště, jako Zámka, Podhoří, Hostivař, Butovice a Šárka. Jejich řetěz chránil pražskou kotlinu a hlavně přechod přes řeku Vltavu na trase dílkové obchodní cesty. Nejvýznamnější z nich bylo hradiště v Šárce, někdy pokládané za přímého předchůdce Pražského hradu. Toto území patřilo s největší pravděpodobností kmeni Čechů s vládnoucím rodem Přemyslovců, jehož ústředním hradištěm byl Levý Hradec poblíž Roztok, nedaleko od severního okraje dnešní Prahy.

Údolí Šáreckého potoka je pozoruhodnou přírodní lokalitou, jedna z nejromantičtějších oblastí na území Prahy, oblíbený cíl výletů a vycházek. Při pohledu na její nejatraktivnější místo, soutěsku Džbán, sevřenou buližníkovými skalami, si ale můžeme připomenout i to, že Šárka je místem prastarého osídlení. Sejdeme-li do údolí od konečné stanice tramvaje, pak po levé ruce vidíme Šestákovu skálu. Její vrcholová plošina byla už v neolitu a eneolitu výšinným sídlištěm, možná i hrazeným. Ještě významnější je ale protější skalní blok, zvaný na Hradišťatech. Na místě původního eneolitického výšinného sídliště řivnáčské kultury vzniklo největší hradiště na území dnešní Prahy o rozloze 25 ha. Přímo nad soutěskou se vypíná Kozákova skála – tady byla zřejmě akropole. Žádné stopy se nedochovaly, jen valy na předhradí mají podobu mezí. V 7. století tady měli hradisko Slované, v 8. století díky výhodné poloze opevněné sídlo je kvetlo, v 9. století už zanikalo. Osídleno však bylo ještě v mladší době hradištní. K Šárce se váže i unikátní nález z r. 1964 – hrající si děti tady našly franckou minci Karla Lysého (843-877) z mincovny Melle.

V Šárce je několik vyhlášených vyhlídkových míst, nejznámější je rozeklaný hřeben Dívčího skoku, kam vede významová odbočka z turistické značené cesty. Místo inspirovalo řadu umělců. Jaroslav Vrchlický zpracoval námět z dívčí války v básni Šárka, kde hlavní hrdinka umírá na hranici. Julius Zeyer nechal Šárku zkamenět. Anežka Schulzová, libretistka Fibichovy opery Šárka, přisoudila dívce, hnané výčitkami svědomí, osudný sebevražedný skok ze skály. Šárkou se touláme i s Eduardem Štorchem. V románu Osada havranů je Šárka právě tím místem, kde se zdržují cizí kupci, kteří mají na prodej všechno za „žluté kouzlo“ – zlato. V Lovcích mamutů zase lovecká tlupa opustila Divokou Šárku, protože tam řádil strašný lev jeskynní.

zdroj:
1111 památek a zajímavostí Prahy
Petr David, Vladimír Soukup / 2001
 

Comments are closed