Projekt nedestruktivního archeologického výzkumu

II. 2. Popis hradiště. Struktury zachované v terénním (antropogenním) tvaru reliéfu

 

obr_011obr_012obr_013obr_014obr_015obr_016obr_017

Hradiště Šárka je příkladem ohrazeného areálu, nemovité památky tvořící v počtu několika set významnou součást kulturní krajiny českých zemí. Na rozdíl od tzv. výšinných sídlišť zemědělského (postmezolitického) pravěku jsou hradiště definována jako areály, jejichž funkce vyžadovala jistý stupeň ochrany (ve smyslu defenzivním a/nebo symbolickém). Z hlediska terénní morfologie bývala proto umísťována na strategické poloze, obvykle více či méně zřetelně převyšující reliéf okolní krajiny (nejčastěji ostrožny, vrcholky kopců/hor, přirozené plošiny skalnatých úbočí, výrazné terasy na soutoku řek) nebo na místě přirozeně chráněném vhodnými přírodními podmínkami (trvale zamokřené plochy, bažiny, říční meandry apod.). Již podle svého označení jsou do této kategorie sídel řazeny areály, nesoucí dodnes fyzicky zachované stopy opevnění (příkopy, valy). Patří sem ale samozřejmě také ty objekty, které původně ohrazeny byly, ale dnes jsou doklady jejich někdejších fortifikačních komponent zcela setřeny a doloženy tak mohou být pouze pomocí různých metod archeologického výzkumu.

Jak vyplyne z dalšího textu, svědčí výsledky dosavadních výzkumů vedených v areálu šáreckého hradiště o tom, že jeho opevnění je datovatelné do období raného středověku. Přestože z hlediska početnosti movitých památek shromážděných v minulosti z prostoru hradiště výrazně převažují nálezy z pravěku, nezdá se, že byl areál v některém z pravěkých období opevněn – i když zcela vyloučit to nelze. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že právě tento problém by mohl být objasněn výlučně neinvazivně vedeným výzkumem některého ze segmentů tamní fortifikace. Typologicky, resp. velikostí a členěním ohrazené plochy na akropoli a (nejčastěji) 1 – 2 předhradí, se šárecký areál hlásí do starší – předpřemyslovské – vrstvy českých raně středověkých (slovanských) hradišť; pro toto datum svědčí i keramika získaná při dosavadních výzkumech šáreckého areálu.

Na ploše tzv. akropole (obr. 11) tradičně lokalizované na Kozákovu skálu, se v nepatrně zvýšeném reliéfu, který na rozdíl od popisů z minulého století je v současnosti téměř nezřetelný, nachází relikt obvodové fortifikace v podobě zemního valu. Je zachován na severním konci akropole, která je díky terénní konfiguraci skalnatého celku jediným možným přístupovým místem na ni. S jistou pravděpodobností je možné předpokládat, že dnešní cesta vedoucí do tohoto areálu z vnitřního předhradí prochází v místech původního vstupu (brány) na hradiště. Tuto pravděpodobnost dokládá především obloukovitě, směrem do interiéru akropole plynule vedená linie valu, směřujícího od severovýchodního nároží Kozákovy skály západním směrem (obr. 12). Rozloha akropole: cca 3 ha.

Vnitřní (první) předhradí, přimykající se k akropoli po jejím severním a východním obvodu, má nepravidelný polygonální tvar (obr. 13). Jeho severojižní, resp. západovýchodní osa dosahují délky cca 400 a 450 metrů a jeho plocha činí zhruba 12,5 hektaru. Linie někdejší fortifikace je v terénním reliéfu zachována v podobě hliněného náspu (na jehož povrchu lze místy registrovat přítomnost větších kamenů) v délce zhruba 0,5 kilometru. Ohraničuje se jím jižní (končící na úpatí východního okraje skalnaté stěny Kozákovy skály) a východní obvod předhradí, zatímco otázka pokračování obvodového valu na severním a západním okraji vnitřního předhradí zůstává otevřena dalšímu zkoumání (obr. 14).

Zejména je dosud nejasný původ dvou paralelních terasovitých plošin (vymezených na jejich V straně zřetelnými terénními hranami) v jeho severozápadní části, jejichž stáří a původ nelze jednoznačně stanovit (obr. 15). Jsou sice zaneseny již na mapě stabilního katastru jako dvě paralelní úzké parcely, to ale neznamená, že jejich morfologie musí být nutně výsledkem terasové úpravy terénu ve vrcholném středověku či v novověku a nemůže odrážet starší stav. Bez zajímavosti není ani fakt, že obě okrajové linie těchto teras směřují přímo k severovýchodnímu nároží akropole. Pokud by se výzkumem podařilo vyřešit tento problém, otevírala by se otázka, zda právě tyto struktury neuzavíraly obvod vnitřního předhradí (resp. celého hradiště) na severozápadě, anebo zda jeho součástí byla ještě plocha mezi nimi a okrajem náhorní plošiny nad strmým svahem Dívčího skoku, kde by s ohledem na terénní topografii fyzická přítomnost hradby ani nebyla nutná. První varianta je značně nepravděpodobná, protože výše popsaný vstup na akropoli od severu by tak směřoval na neopevněné předpolí, nikoli na fortifikované předhradí.

Vnější (druhé) předhradí zhruba lichoběžníkového půdorysu je situováno východně severojižního valu vnitřního předhradí a zaujímá plochu necelých 10 hektarů. Stav zachování jeho valu není stejný po celé jeho délce, na některých místech je jeho destrukce již značně pokročilá (obr. 16, 17).

(konec kapitoly)

 

Comments are closed