Projekt nedestruktivního archeologického výzkumu

 

Výdaje za provedení terénních nedestruktivních výzkumů na hradišti Šárka a jejich zpracování po uzavření smlouvy mezi KAR a SHŠ, (únor – květen 2015)

V níže uvedeném přehledu jsou uvedeny výdaje za pořízení a zpracování dat nedestruktivních částí výzkumu, který probíhal v únoru a březnu 2015. Jejich případné spolufinancování z prostředků SHŠ je samozřejmě vítané.

materiál (sáčky, fixy, štítky etc.):  1.500 Kč
práce archeologů v terénu (sběry, organizace detektorového průzkumu, geodetické zaměření ploch zkoumaných sektorů, cestovné, zhodnocení nálezů: 25.000 Kč
2 studenti (povrchový sběr): 12.000 Kč
numismatické zhodnocení (15 mincí): 5.000 Kč
1 den zkušebního magnetometrického měření na 2. předhradí: 10.000 Kč

Poznámky

 

1. Dokument nazvaný Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (tzv. maltská či valletská úmluva) byla podepsána v lednu 1992 a v platnost vstoupila o tři roky později (Bureš 2014a). Ratifikační proces probíhal v zemích EU ještě ve druhé polovině minulého desetiletí (Bureš 2014a). K obecné klasifikaci archeologických pramenů v krajině a k péči o její archeologické dědictví naposledy podrobně Bureš 2014, přehledně Kuna 2007, Kuna a kol. 2014, 17-31, ; k problematice stupně ohroženosti míst s archeologickými památkami cf. např. Gojda 2008a, 758-759.

2. Turek 1949; Filip 1949, 55, 134-135.

3. Sláma 1988, Profantová 1999; lze mezi ně zařadit i kap. I. – III. v práci Nechvátal – Novák – Zavřel 2012; z encyklopedických děl – pomineme-li celou řadu těch, které přinášejí pouze stručné základní údaje o Šárce – je třeba uvést především nejrozsáhlejší moderní zpracování historie archeologických aktivit na území Prahy kolektivem autorů (Lutovský – Smejtek 2005). Postavení šáreckého hradiště a jeho postupného zániku v kontextu procesu utváření středočeské přemyslovské domény zhodnotil naposledy Varadzin 2010, 544. Z těchto prací je čerpána většina údajů, které jsou obsahem kapitol I. a II.; znovu v nich tyto zdroje, s několika výjimkami, již uváděny nejsou.

4. Hradiště Šárka o.p.s. se sídlem Suttnerové 841/2, 160 00 Praha 6 – Vokovice; spisová značka: O 795 vedená u Městského soudu v Praze, IČ: 24817783.

5. Smlouva o spolupráci mezi ZČU v Plzni a Hradištěm Šárka o.p.s. byla uzavřena 9. 12. 2014 podle ust. § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění. Smlouva sestává z článků I – V (I. Preambule – konstatuje jako cíl SHŠ realizaci neziskového projektu, který má ambici stát se bez dotací a finanční pomoci municipalit, státu i EU vzorovým příkladem v oblasti péče o národní kulturní dědictví ČR, založeném na patriotismu Čechů, Moravanů a Slezanů, komplexní nedestruktivní výzkum lokality Šárka je jednou ze součástí uvedeného projektu; osobou odpovědnou za plnění této smlouvy ze strany ZČU je Prof. PhDr. Martin Gojda, CSc.; II. Předmět smlouvy – konstatuje, že předmětem smlouvy je dohoda smluvních stran o formě jejich vzájemné spolupráce; III. Formy spolupráce – zhotovení realizačního projektu nedestruktivního archeologického výzkumu NKP hradiště Šárka a jeho následná realizace podle znění uvedeného realizačního projektu, využívání poznatků získaných na základě této smlouvy budou smluvní strany využívat ve společné činnosti a provádět aktivní informační výměnu v oblastech spolupráce s využitím nejnovějších informačních technologií; IV. Charakter smlouvy – tato smlouva má rámcový charakter, uskutečnění každé části spolupráce je podmíněno uzavřením samostatné smlouvy, která bude uzavřena v souladu s touto smlouvou a s platným právním řádem; V. Závěrečná ustanovení – smlouva je uzavírána na dobu neurčitou s možností její výpovědi pro obě smluvní strany s výpovědní dobou dva měsíce….).

6. Státem chráněné archeologické lokality zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek jsou trojího druhu. Největší počet (více než 1300) nese označení kulturní památka (resp. jsou pojmenovány jako archeologické stopy), 8 areálů má status archeologických památkových rezervací (ty byly do seznamu zapsány v letech 1956 – 1966) a 12 jich je zařazeno do kategorie národní kulturní památka (Bureš 2014a, 14). K péči o archeologické dědictví u nás i v evropském kontextu naposledy podrobně Bureš 2014b, toto téma je v posledních letech nejčastěji prezentováno v časopise Veřejná archeologie.

7. http://mapy.nature.cz/, Geologická mapa pražského území 1 : 50 000 (Kartografie, Praha 1979; Zímová 2010, 26 sq.

8. Jméno Šárka je poprvé v historických pramenech uváděno na začátku 14. stol. v česky psané veršované kronice tř. Dalimila, který toto pomístní jméno uvádí do souvislosti se stejnojmennou dívkou, jednou z důležitých postav tzv. dívčí války (příběh Ctirada a Šárky); hradiště však na tomto místě kronika neuvádí. O této události se zmiňují také pozdější kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína a Václava Hájka z Libočan. Novodobé jazykovědné bádání dospělo k přesvědčení, že jméno Šárka není slovanského původu (podobně jako řada jiných zeměpisných jmen, např. Ohře, Říp, jejichž původ je pravděpodobně ještě předgermánský) a bylo přejato slovanskými imigranty od místní populace (Sláma 1988, 55, tam cit. další liter.).

9. Kubíková a kol. 1979, 43, 51. Výsledkem postupného zahlubování potoka bylo vymodelování úzkých skalních soutěsek (s místy kolmými stěnami), v nichž se dodnes udržují dva rozdílné biotopy: pro jižní sluncem ozařované skalní stěny je charakteristický výskyt stepních teplomilných rostlin a drobných živočichů, pro severní naopak chladnomilných mechů a kapradin a některých horských druhů hmyzu. Buližníky jsou jedny z nejstarších hornin vyskytující se na území Prahy.

10. Zímová 2010, 38 sq.

11. Sláma 1988, 55. Podle některých názorů byla hledači kostí nejvíce postižena vrcholová plošina Šestákovy skály (Lutovský – Smejtek a kol. 2005, 981; strojopisná zpráva č.j. 857 z r. 1936 „Vývoj archeologického výzkumu Šárky“ uložená v archivu nálezových zpráv AÚ), ale některé zprávy hovoří v této souvislosti i o akropoli.

12. Nejstarší archeologické terénní aktivity na hradišti (do roku 1870) zmapoval podrobně K. Sklenář 1992, 196-200.

13. Beneš 1868, 167.

14. Archív nálezových zpráv AÚ, složka Praha 6 (Šárka), č. j. 943/1931 a č. j. 857/36.

15. Nechvátal 2012, 402; Havel – Kovářík 1980.

16. Archív nálezových zpráv AÚ, složka Praha 6 (Šárka), č. j. 3514/64; Hásková 1966; Mašek 1965; Profantová 1999, 71.

17. Archív nálezových zpráv AÚ, složka Praha 6 (Šárka), č. j. 485/62.

18. Nechvátal – Novák – Zavřel 2012.

19. N. Profantová – ústní sdělení.

20. Profantová 1999, 67.

21. N. Profantová a R. Křivánek – ústní sdělení.

22. J. Podliska, V. Gut, J. Mařík, I. Boháčová, M. Gojda, I. Štefan, F. Matějka (pořadí podle v textu uvedených institucí).

23. Archiv nálezových zpráv AÚ, č. j. 857/36.

24. Některé z nich publikoval v již uvedené monografii o pravěké Praze z konce 40. let (Filip 1949).

25. Za informaci o JUDr. V. Paterovi děkuji M. Starcové, vedoucí archivu map a plánů AÚ.

26. Nechvátal – Novák – Zavřel 2012, 403.

27. Sláma 1988, 56, obr. 21.

28. Lutovský – Smejtek a kol. 2005.

29. Jiráň – Venclová (eds.) 2007-2008.

30. Profantová 1999, 72 sq.

31. Ačkoliv nedestruktivní metody archeologického výzkumu jsou stále častěji uplatňovány nejen v badatelských výzkumech, nýbrž i v předstihových/záchranných akcích, a i když jejich preference je dokonce upravena legislativně, je třeba konstatovat, že dlouhodobou skutečně systematicky a na špičkové úrovni vedenou aktivitu integrující několik metod nedestruktivního výzkumu vykazuje v evropském kontextu jen několik málo institucí (např. univerzitní archeologické pracoviště ve Vídni a tamní Institut Ludwiga Boltzmanna, památkový ústav v Mnichově či univerzita v italské Sieně). Potěšující je, že zejména na přelomu tisíciletí to byl také pražský Archeologický ústav AV ČR, který v letech 1993 – 2005 prováděl systematicky vedené výzkumy zaměřené na integraci letecké prospekce, povrchových sběrů (např. Gojda 1996) a geofyzikálního měření (např. Křivánek 2004a) – k tomu viz dále v této kapitole. V tomto ohledu patřil v té době k předním evropským archeologickým institucím (tehdejší projekty a jejich výsledky jsou souhrnně publikovány v monografii Gojda ed. 2004). Základním manuálem nedestruktivní archeologie je kolektivní dílo Nedestruktivní archeologie (Kuna a kol. 2004). K nejaktuálnějším příkladům projektů využívajících těchto metod v globálním měřítku viz Kamermans – Gojda – Posluschny (eds.) 2014.

32. V roce 1976 byla dokonce založena dobře fungující odborná skupina, nesoucí dnes již poněkud kuriózní název „Interdisciplinární racionalizační brigáda pro uplatnění geofyzikálních metod v archeologii při AÚ ČSAV Brno a Praha“, zaměřená na využití geofyzikálních metod v archeologii, jejímiž aktivními členy byli zástupci několika univerzitních a výzkumných institucí.

33. Gojda 1989; Kuna 1994.

34. V rámci AÚ se cílenému vizuálnímu průzkumu krajiny věnuje autor této práce systematicky od první poloviny devadesátých let minulého století. Fotoleteckou prospekci provádí z malého letounu Cessna 172, který má AÚ od r. 1997 ve svém vlastnictví. Lze konstatovat, že mimo jiné přispěla tato metoda v nemalé míře k obohacení znalostí týkajících se rozsahu a struktury sídelní sítě pravěkých Čech (např. Gojda ed. 2004; Gojda 2011).

35. Nejrozsáhlejší archiv tohoto druhu u nás vlastní Archeologický ústav AV ČR; informace o možnostech pracovat s jeho fondy viz www.arup.ccas.cz – archivy – úsek leteckých snímků. O fondech tohoto archivu viz Gojda 2008b (obr. 35a).

36. Kolmé historické letecké snímky jsou pro naše území uloženy v archívu Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce (VGHMÚř), který spravuje největší archiv historických leteckých měřických snímků v České republice a který vznikl roku 2003 jako nástupnická organizace bývalého Vojenského topografického ústavu. Jeho posláním je tvorba a správa standardizovaných geodetických, kartografických a geografických primárně vojenských podkladů, map a databází sloužících pro potřeby armády ČR. Všechny materiály archívu, včetně leteckých měřických snímků, jsou majetkem MO, tedy státu. Letecké měřické snímky zde uložené byly pořizovány nejčastěji ve formátech 18×18 cm (zvláště raně historické snímky), 23×23 cm (současný standard) a výjimečně i 30×30 cm. Dnes jsou k dispozici ve formě černobílých kontaktních fotokopií v lesklé či matné povrchové úpravě, a dále jako negativy nebo diapozitivy na polyetylenové fólii v rozměrech formátu originálu, v případě fotokopií i jako jejich zvětšeniny. Další možností je, zejména v poslední době, dodání černobílých i barevných tzv. rastrových ekvivalentů leteckých měřických snímků s různým rozlišením v nekomprimovaném formátu TIFF (http://www.geoservice.army.cz, cf. též   http://www.rick.cz./geo04.html).

Prvořadý význam v možnosti studovat českou krajinu na historických kolmých leteckých fotografiích má nedávno spuštěný mapový portál společnosti Cenia, který umožňuje prohlížet celé území České republiky na snímcích pořízených v polovině padesátých let 20. století. Portál byl vytvořen v rámci projektu Národní inventarizace kontaminovaných míst (NIKM), který byl zaměřen na identifikaci kontaminovaných areálů v proměnách poválečného období prostřednictvím klasifikace a interpretace dat dálkového průzkumu Země. Lze jej otevřít na adrese http://kontaminace.cenia.cz.

Nejvýznamnějším současným producentem a poskytovatelem měřických leteckých fotografií je společnost Geodis Brno, která již od 90. let minulého století opakovaně provádí kompletní blokové snímkování ČR. S jejich produkty přichází do styku rozsáhlá řada uživatelů serveru Google Earth, protože letecké snímky použité tam pro české země jsou právě daty, která pořídila a vlastní uvedená společnost. Letecké měřické snímky Geodisu fotografované ve třech kampaních (2002-03, 2004-06 a 2007-09); fotografie ze dvou z nich jsou také umístěny na nejpoužívanějším českém mapovém portálu www.mapy.cz. Ta je nabízí ve formě digitálních ortorektifikovaných a georeferencovaných snímků (resp. z nich odvozených barevných ortofotomap) v sub-metrovém prostorovém rozlišení až 20 cm/pixel (www.geodis.cz).

37. Potenciál kolmých leteckých fotografií pro identifikaci a mapování pravěkých sídelních areálů a možnostem jejich využití pro studium pravěké sídelní topografie zhodnotil u nás poprvé nedávno L. Šmejda (2009).

38. Data získávaná prostřednictvím DPZ jsou nositeli informace o krajině, získané měřením množství zářivé energie odražené nebo emitované jednotlivými složkami prostředí a lze je dělit podle různých kritérií (např. obrazová – neobrazová; digitální – analogová; letecká – družicová). Pro DAP jsou primárně důležitá digitální obrazová data, která jsou záznamem informací o rozsáhlých plochách v krátkém časovém horizontu. Jedná se o matice čísel, které je možné transformovat do obrazové podoby, takže digitální obraz je obrazová informace generovaná z číselného souboru Technologie digitálního obrazu a jeho zpracování se prosadila od sedmdesátých let minulého století díky snadnému přenosu a bezchybnému kopírování dat, díky stále citlivějším sběrným zařízením, snadnějšímu odstraňování šumů a konečně kvůli možnostem vyspělého zpracování detekce jevů v obraze nebo automatické klasifikaci. Doplňme, že digitalizace dat pořízených dříve jakožto data analogová se provádí skenováním (Halounová – Pavelka 2005).

39. Dosud jedinou autorskou syntézou družicové archeologie je knižní monografie Parcak 2009.

40. Gojda – John 2009.

41. O dosavadních projektech českého archeologického a historicko-krajinného výzkumu prostřednictvím leteckých lidarových dat viz Gojda – John a kol. 2013. Tato monografie je prvním dílem na téma aplikace LLS ve středoevropském prostředí.

42. Základy systematické integrace geofyzikální prospekce pro potřeby naší archeologie položila první konference, která se na téma archeogeofyziky konala v Praze roku 1973. Další setkání („celostátní semináře“) archeologů a geofyziků se konala v letech 1976 a 1979. V roce 1982 pak proběhlo v konferenčním centru (tehdy v Domě vědeckých pracovníků ČSAV) na zámku v Liblicích sympozium „Geofyzika a archeologie“. Jeho produktem byl stejnojmenný sborník příspěvků, které zazněly během jednání, jehož vydavatelem byl pražský a brněnský AÚ. Nicméně úplně první pokus o aplikaci geofyzikálního měření se v naší archeologii uskutečnil již roku 1950 na hradišti Stará Kouřim (geoelektrická odporová metoda, jíž aplikoval R. Běhounek z ČVUT; Šolle 1977, 95). Podrobně o archeogeofyzice u nás zejm. Křivánek 2004b.

43. Podrobněji např. Kuna – Tomášek 2004.

44. V rámci aktivit AÚ popsaných v poznámce 31. byl v případě lokality Ledčice 2 patrný rozdíl v hustotě nálezů v místech nad pravěkými sídlištními objekty (jámami a zahloubenými obydlími) a v místech nad objekty pohřebními a recentními (jámy pro stromy).

45. Během týchž terénních aktivit AÚ bylo na ploše areálu Kly 1 možné konstatovat, že ohrazený areál datovaný do nejstarší fáze pozdní doby kamenné (michelsberská kultura) prostorově navazoval na (pravděpodobně obytný) areál mladého neolitu (kultura s vypíchanou keramikou) zhruba stejného rozsahu a vymezení. V případě dalšího velkého ohrazení Trpoměchy 1 naznačuje rozptyl povrchových souborů, že tamní příkop datovatelný do doby halštatské měl jinou než obytnou funkci (kultovní?, shromažďovací?); pravděpodobně neohrazoval halštatský obytný areál, který byl situován sice v bezprostřední blízkosti, ale vně ohrazení. Podrobně k metodě povrchových sběrů zejm. Kuna 2004.

46. Např. Kuna – Lisá – Novák 2010; Beneš – Pokorný (eds.) 2008.

 

Comments are closed