Projekt nedestruktivního archeologického výzkumu

III. Koncepce nedestruktivního výzkumu hradiště Šárka

III. 1. Význam a potenciál nedestruktivních metod terénního archeologického výzkumu

 

V souvislosti s možnostmi, které nabízí rozvoj metod orientovaných na detailní záznam reliéfu zemského povrchu a objektů ukrytých (pohřbených) nehluboko pod terénem pro potřeby rozličných vědeckých disciplín (např. ekologie, geologie, hydrologie, geografie, geomorfologie, sedimentologie) a v kontextu stále sílícího trendu směřujícího k uplatňování zásad šetrného zacházení s relikty minulých aktivit našich předchůdců se progresivním způsobem zvyšuje aktivní využívání nedestruktivních (neinvazivních) metod terénního výzkumu kulturní krajiny. V praxi směřující jak k odhalování a evidenci nových dat (pramenů poznání), tak k dokumentaci památek zachovaných v terénním reliéfu v různém stavu zachovalosti (resp. v různém stupni destrukce) to znamená aplikaci převážně bezkontaktních postupů průzkumu povrchové vrstvy země. V současné archeologii se metody založené na tomto principu označují obvykle termínem dálkový průzkum (remote sensing). Řadí se mezi ně ovšem nejen heuristické postupy odpovídající etymologii termínu dálkový, tedy takové, které pracují s pozorováním zemského povrchu z velké vzdálenosti (ze vzduchu a z vesmíru), nýbrž i další bezkontaktní postupy, především geofyzikální měření. Vzestup významu nedestruktivních metod a jejich stále častější aplikace v identifikaci a dokumentaci archeologických situací do značné míry souvisí také s rychlým rozvojem technologií, které se v dálkovém archeologickém průzkumu efektivně využívají.

obr_033Zatímco dříve byly tyto metody považovány za pouhé doplňkové postupy předcházející skutečnému výzkumu exkavací, je dnes tato součást poznávacího procesu pravěku a rané historie uznávanou a do velké míry nezávislou disciplínou řešící otázky, na něž by tradiční postupy stěží hledaly odpověď. V globálním měřítku (přinejmenším v archeologicky vyspělých zemích západní Evropy) se používají integrovaně s tradičním způsobem vedení terénních výzkumů, tedy s odkryvem, ale vzhledem k poměrně široké druhové škále neinvazivních metod a k jejich neustále rostoucí technické kvalitě je dnes dokonce řada archeologických výzkumů vedena výlučně jejich prostřednictvím.[31] Jsou to, mimochodem, právě tyto postupy terénního výzkumu, díky nimž v posledních letech došli archeologové k důležitému poznání, totiž že archeologické stopy sídelních aktivit nejsou v prostoru rozmístěny v podobě jednotlivých nalezišť (lokalit), ale kontinuálně, že v zónách vhodných k osídlení jsou rozprostřeny prakticky všude.

Zdůrazněme, že potenciál dat získávaných neinvazivními postupy se znásobuje tehdy, je-li do procesu analýzy, interpretace a mapování integrováno více druhů těchto dat. Zkoumáme-li např. památku dochovanou v podobě antropogenního tvaru reliéfu, přináší využití vícerých druhů dat dálkového průzkumu do celkové syntézy výrazně pozitivní efekt. Konkrétně to ukazuje příklad pravěkého hradiště na obr. 33. Šikmé fotografie dokládají jednak jeho celkové zasazení do morfologických a hydrologických poměrů okolní krajiny, jednak charakter současného povrchu lokality a jejího bezprostředního zázemí (rozsah vegetačního krytu, jenž v tomto případě zasahuje do jeho fortifikační soustavy, která je tak při pohledu z výšky téměř neidentifikovatelná). Vedle toho DMR odvozený z leteckých lidarových dat dokonale informuje o délce a charakteru opevnění, konkrétně jeho valů a příkopů, a také o stavu narušení této památky.

Zatímco bodové nedestruktivní metody, tj. takové, které se uplatňují při detailním průzkumu jednotlivých lokalit a objektů (zejména geofyzika a fosfátová analýza), se u nás začaly používat již od šedesátých let minulého století,[32] nedestruktivní terénní postupy prostorové (krajinné) archeologie – tj. takové, které se uplatňují na velké ploše (sídelní areály, regiony) – se v Čechách začaly v širším měřítku uplatňovat na počátku devadesátých let minulého století. Je ovšem třeba poznamenat, že k několika větším projektům sledujícím vývoj osídlení vybraných regionů z hlediska povrchových sběrů došlo již v předchozím desetiletí a k ojedinělým akcím docházelo ještě dříve.[33] Zásadní změnu v rozvíjení nedestruktivních metod pro potřeby krajinné archeologie přinesl v Čechách až vývoj po pádu Železné opony.

(konec kapitoly)

 

Comments are closed